Klub přátel československého odboje o.s.

Vzteklina 2009
Tarnopol 1944

Dne 14. března se konala již tradiční neveřejná akce pod vše říkajícím názvem Vzteklina. V moderní historii akce se náš klub vždy zúčastnil tohoto nejen fyzicky, ale mnohdy i psychicky, velmi náročného podniku.

Letos byl námět Vztekliny zasazen opět na východní frontu do března 1944. Ustupující německé jednotky jsou decimovány sovětskou přesilou. My jsme se zúčastnili jako příslušníci 1.ČS samostatné brigády v SSSR.

"Po probuzení do chladného rána nás alespoň povzbudilo sluníčko. Zprávy z fronty nebyly nijak povzbudivé, ale postupovali jsme. Na dnešek si pro nás velení vymyslelo ne moc rozumný úkol. Naše malá průzkumná jednotka byla přiřazena pod sovětské velení mladého a průbojného staršiny, jemuž však chyběla hrst rozumu. Když Pán Bůh rozumu rozdával, stál on nejspíš ve frontě na kila a centimetry. Po nástupu a přečtení rozkazů byla naše skupina tvořena mnou, velitelem Dvořákem, a vojíny Vikem a Borisem pověřena jít na konci dlouhého zástupu vojáků a v případě napadení se pokusit dostat se nepříteli do boku. Protože Sověti v minulých dnech utrpěli velké ztráty, na doporučení našeho velitele mi byla díky mým výsledkům ve výcviku, přidělena odstřelovací puška. Poloautomatická puška SVT40 s kukátkem 3,5x zvětšujícím se výborně hodí na náš úkol – najít a zlikvidovat předsunuté německé jednotky. V průběhu prvních pár desítek minut však došlo k selhání spojky a tak jsme osaměli. Zatímco Sověti velkým obloukem obcházeli kótu, my narazili na první odpor. Bohužel se projevily přírodní faktory a já zapadl po pás ve sněhu pod horizontem před německým kulometným hnízdem, zatímco ostatní postupovali vpřed. Později jsem se dozvěděl, že došlo k přestřelce mezi Němci a Čechoslováky. Sověti do bojů moc nezasáhli, Němci se poté stáhli a přeskupili. Přes naše naléhání na pronásledování nepřítele sovětský velitel vyhlásil osobní volno a poslal průzkum na nejbližší vyvýšený bod s úkolem zorientovat se v terénu. Pro jistotu náš velitel Dvořák poslal se sovětským průzkumníkem našeho výborného topografa Borise. Chvíle oddechu jsme vyplnili doplněním energie z našich skromných jídelních dávek a špačkováním na neschopnost sovětského velitele. Těšili se na další příležitost fašistickým vrahům pořádně zatopit.

Dočkali jsme se a náš "průvod" pokračoval dál. Opět se ukázala jednoduchost sovětské taktiky a my jsme byli rádi, že jdeme až na samotném konci. Průzkumníci byli skoleni přehradnou palbou z kulometu a opakovaček. Sem tam jsme zaslechli i typický rachot "Schmeisserů". V tu chvíli jsme se stáhli z cesty a začali náš obchvatný úder. Překvapivý útok se nekonal, protože ve vysokých závějích jsme nestačili tempu ustupujících Němců a jen se bez výsledku postřelovali. Ve své optice jsem v jednu chvíli zřetelně rozeznal maskované protivníky, příslušníky obávaných Waffen SS. Morálka na sovětské straně byla velmi nízká, vojáci nechtěli poslouchat rozkazy, zůstávali znaveni ležet ve sněhu a něco si bez dostatečného krytí vykládali. Já, jakožto ruštinou nepoznamenaný, jsem jim však nerozuměl. Nejspíš již taky pochybovali o staršinovi. Ten dal nastoupit všechny jednotky - kromě naší - a začal k nim promlouvat. Naši chlapci mi část tlumočili. Pochopil jsem, že jim slibuje brzké vítězství. My zatím, skryti pod smrky vyčkávali, co se bude dít. To jsme ještě netušili, že německé jednotky jsou na dohled od divadla, které tu Sověti předvádí. Zamrazilo nás, když nám došlo, že být o 100 metrů blíže, všechny by nás skopčáci rozstříleli. To jsme však zjistili až poté, co jsme utrpěli další ztráty. Pozitivní však bylo, že jsme získali jednoho zajatce. Po krátkém výslechu z něj náš velitel ovládající německý jazyk vyrazil cenné informace o tom, že před námi se nejspíš nachází němečtí odstřelovači. Toto zjištění v některých z nás vyvolalo mírnou paniku. Spolu se sovětským staršinou jsme vytvořili plán, kdy část sovětského družstva půjde vpředu dělat falešné cíle a já s pozorovatelem, dobrovolně se přihlásil můj velitel, se pokusíme odhalit a zneškodnit všemi obávané snipery.

Terén který se před námi rozprostřel za horizontem nás moc nepotěšil. Velká rozlehlá pláň zakončena remízky a pár zemědělskými budovami. První výstřel! Jeden ze Sovětů padá k zemi. Krev barví sníh. "Odkud to šlo? Viděl jsi výstřel?" Druhý a třetí výstřel padl téměř současně. Šlo to zepředu, směrem od remízku s rozbořenou kamennou zdí. Pak jsem ho spatřil. Ležel tam, očividně nás nezahlédl. Moje střela mu utrhla půlku tváře, tu jedinou jsem viděl. Druhý ležel kousek od něj, naštěstí jsem nemusel přebíjet, na těch 150m to byl snadný cíl. Mysleli jsme, že už jsou všichni mrtvý, když v tom padl další výstřel. Další hrdinný Sovět padl. A pak ticho. Další výstřel nenásledoval, zřejmě se jako zkušený mazák přesunul, aby nebyl odhalen. Čekali jsme tam ještě dobrých deset minut, zatímco naši východní spojenci došli až k místům, kde byli odstřelovači.

Během následného přesunu se nic zajímavého nestalo, všichni mlčeli, rozjímali. Dle zpráv z průzkumu se Němci usadili pár kilometrů na sever ve starých rozbořených domech. Protože jsme již s mým velitelem tvořili sehranou dvojku, rozhodli jsme se jít na průzkum. Sovětům dorazili posily, pár průzkumníků v bílých převlečnících a několik starších mužů. Bylo vidět, že i zde se podepisovalo dlouhé válečné období a čím dál starší muži byli posíláni na frontu. Během průzkumu jsme se připlížili tak blízko barákům, že jsme mohli poslouchat rozhovory stráží. Plán byl jednoduchý. Po minometné přípravě zahájí Sověti frontální útok. Ten bude veden stále ještě živým staršinou, což mě vzhledem ke způsobu jeho pohybu na bojišti, velice překvapovalo. My jsme se měli pokusit o vpád nepříteli do zad.

S chlapci jsme se skryli v nedalekém houští a čekali. Hluk výbuchů z těžkých sovětských minometů nám téměř trhal bubínky. A pak se ozvalo mohutné "Urááá!", což byl zároveň i povel pro náš obchvat. Zaskočila nás mocnost sněhové pokrývky. Postup neprobíhal tak rychle, jak bychom si představovali. Já zalehl a přesnou střelbou začal podporovat náš útok. Zpočátku Němci o nás neměli ani tušení, ale pak nás zaregistrovali. Chlapci byli odříznuti u vchodu do budovy, namačkáni pod schody. Německé automaty je držely v šachu. Začal jsem se přesouvat, prudce mi bušilo srdce, když v tom se nahoře v okně mihl stín a v posledním okamžiku jsem zahlédl záblesk. V ten samý okamžik, jak kdyby mě někdo ohromnou silou praštil do hrudi. Svalil jsem se do sněhu. Pomalu rudnul a já cítil, jak mi docházejí síly. Ještě jsem stačil zahlédnout velitele, jak křičí na vojína Vika aby je kryl z boku... Pozdě, německý automat je všechny pokosil do mého posledního zvolání "nééééééé"..."

... v tu chvíli mi došlo, že vlastně se nic nestalo. Všichni jsme byli živí a zdraví a jen se snažíme naší bojovou hrou dostat co možná nejvěrněji na dosah historie. Myslím, že s čistým svědomím mohu říct, že se letošní Vzteklina povedla. Akci jsme zakončili skromným pietním aktem na počest obětem komunistických pracovních lágrů, protože závěrečná bitva se odehrávala v jednom z těchto míst v okolí Jáchymova.