Tobruk
1941/2007

Na začátek bych chtěl podotknout, že veškeré situace a místa jsou skutečná a staly se během 26 dnů - dnů, na které nikdo z naší výpravy už v životě nezapomene. Nikdo nás nenutil, všichni tím prošli dobrovolně. Někdo možná kvůli dobrodružství, které se jen tak neopakuje, někdo z piety k mužům, kteří taktéž dobrovolně opustili rodiny a vydali se na dalekou pouť do neznáma. Tak jako my. A o čem to vůbec mluvím? Českoslovenští vojáci za 2. Světové války nebojovali pouze na území Evropy, ale mimo jiné i v severní Africe. A mé dobrodružství nebylo nic jiného než natáčení válečného filmu Tobruk pojednávající o československých vojácích, 11. pěšího praporu východního, nasazených ve stejnojmenném libyjském přístavu.

Nevím, zda bych dokázal krátce, za to objektivně povědět o historických souvislostech, ale myslím, že text velitele divisního generála Karla Klapálka mluví za vše...

"Začali jsem v Palestině toho léta, kdy padla Francie. První z nás tam dorazili v občanském šatě přes Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii jako běženci a emigranti, většinou z maďarských žalářů. Další přišli několik měsíců později z území SSSR, kde se octli po porážce Polska."

Následovalo mnoho přeskupení, pobytů ve výcvikových táborech, např. takových, v jakém jsme pobývali i my v Tunisku, kde se film natáčel.

"Vypluli jsme časně ráno 21. října 1941 z Alexandrie na dvou torpédoborcích. Unikáme šťastně nebezpečí ponorek a nepřátelských letců a trochu otřeseni nezvyklou cestou, přece jen jsme sucho-zemci, přistáváme před půlnocí v přístavu pevnosti. Sbíráme nové válečné zkušenosti. Verdun libyjské pouště nás hostil šest měsíců ve svých kasematech a zemních děrách. Platili jsme za to obětmi na životech a zdraví. Nebylo ani lehké žít o konzervách, sucharech a vodě, která měla slanou příchuť. Ale obstáli jsme se ctí."

My jsme vyráželi na konci srpna, nikoliv z Alexandrie, ale z Prahy. Směr severní Itálie, přístav Janov, kde na nás měl čekat trajekt. Jak je již pravidlem, trajekt nečekal, my čekali na něj a to celých 11 hodin. Severoitalské slunce do nás pražilo, ale věděli jsme, že pokud si začneme stěžovat již teď, tuniskou poušť nepřežijeme. Stejně jako příslušníci 11. pěšího praporu východního jsme se i my dopravovali lodí, celý jeden den na palubě, kde nám plavbu zpříjemňoval bazén na zadní palubě, na dlouhou dobu nejpříjemnější zážitek. Do hlavního města Tunisu jsme dorazili v osm hodin ráno. Teplota se šplhala ke 40 stupňům, horký vzduch se nedal dýchat. Do našeho tábora nás čekal ještě čtrnáctihodinový přesun malými dodávkami. Směřovali jsme na jih - na okraj mocné Sahary. První noc jsme přečkali venku pod nejzářivějším nebem, které jsem kdy viděl, pouze pod prostěradlem – bohatě to stačilo. V noci teploty neklesaly pod 25 stupňů. Stejně jako před téměř 66 lety oni, jsme i my odevzdali civilní ošacení, vyfasovali tropické stejnokroje a začali žít obyčejný pouštní život. Stín a voda byly našimi největšími kamarády. První den, kdy tělo ještě nebylo zvyklé na takovou zátěž, jsem spotřeboval bezmála 14 litrů vody! Rozdělení do tří družstev po deseti se odehrálo ještě v ČR před odjezdem. V těchto družstvech se žilo, spalo, chodilo na snídaně, večeře i na plac. A protože většina lidí o mně a mých přátelích tvrdí, že jsme "magoři", tak dokonce byly i ranní a večerní nástupy, vyvěšování a snímání státní vlajky po východu a před západem slunce, pochodování v útvaru na stravu a pozor – dobový tisk na každý den, ofocené originály či reprinty z archivu knihovny Vojensko-historického ústavu v Praze.

K samotnému táboru bych řekl snad jen to, že jsme ho stavěli z poloviny hned po příjezdu, z části ho postavil štáb. Součástí nám vyhrazeného prostoru byla i francouzská vojenská pevnost z dob koloniálních výbojů Francie z 19. století. Na dvoře této pevnosti byla vybudována dobová kuchyně a přístřešek na stravování a uprostřed byla studna, jak jinak než vyschlá a zasypána pískem. Za táborem, který byl natáčecím placem a zároveň naším bydlištěm na dlouhých 21 dní, byla umístěna překážková výcviková dráha. Přestože byla určena na 2 natáčecí dny a jako kulisa, mnozí z nás ji rádi ve volných chvílích využívali. Mimochodem, v den natáčení této scény do filmu padl teplotní rekord našeho pobytu – 52,7 stupňů ve stínu. Zhruba uprostřed tábora byla umístěna vlajka, kde probíhaly již výše zmíněné nástupy, kousek odtud stylový rozcestník se směry na největší města Evropy (Londýn, Berlín, Moskva, Paříž a samozřejmě i Praha). Zapomenout nesmím ani na boxerský ring, který jsme taktéž zneužívali k mlácení sebe samých. Boxerský trénink před západem slunce příjemně unaví.

Natáčecí dny byly dlouhé, volna na obnovu sil bylo málo. V týdnu jsme měli volno pouze v pátek, a to mimo jiné i kvůli štábu, v němž byli i místní obyvatelé, muslimové, kteří v pátek podle Koránu nepracují. Natáčení poznamenal i svátek Ramadán, který připadl letos na druhou polovinu září. Volno jsme využívali každý jinak. Možností však mnoho nebylo – četba, spaní, praní. Když jsem u toho praní prádla, tak mě napadá, že celou dobu jsme strávili v jedné košili a jedněch šortkách. Prát se dalo, ale lenost většinou vítězila. Až když byly solné mapy natolik výrazné, že nebylo jasné, v čem jste oblečeni se přistupovalo k praní. Celé dny strávené v těžké vojenské obuvi tak nebyly nejpříjemnější. K hygieně bych už jen dodal, že jsme se sprchovali ve sprchách obehnaným rákosem a pouze studenou vodou. Co bylo nadmíru dobré, bylo stravování. To bylo také jediné, co jsme měli společné se štábem. Ovšem maso nebylo doménou zdejších kuchařů, uvnitř syrové, na povrchu spálené. Prázdné žaludky zachraňovaly přívaly těstovin a jiných pokrmů, na kterých se nedá nic zkazit. S pitím to bylo horší. Našich 30 žíznivých krků by asi štáb stálo moc peněz, když bychom pili něco jiného než vodu. A tak byla voda, voda a zase jen voda. První týden jsme všichni měli angínu. Ze studené vody u chladících boxů, které chladily až do stavu ledu. Poté, co jsme přešli na teplou vodu, angína zmizela. Dva týdny se to dalo snést, ale když se denně vypije 10-12 litrů čisté vody, brzo se vám z ní dělá špatně. Tak i nám. Věci jako coca-cola či boga (zdejší banánová kola) byly pokladem.

Stejně tak alkohol. Každý jsme sebou sice měli povinnou dávku ještě z Čech, na vyplachování a dezinfekci úst kvůli zdejším střevním problémům vznikajícím z jídla, ale někteří si krátili čas právě posezením u alkoholického nápoje. Zásoby docházely, popřípadě byly přesně naplánovány na pobyt a v Tunisku, jako muslimské zemi se alkohol špatně shání. To při Ramadánu platí dvojnásob. Ale to bychom nebyli Češi, kdybychom si neporadili. Jeden z nás, čistě náhodou vyučený chemik a k tomu technolog pivovaru Budvar, navrhl výrobu klasického burčáku z vinné révy, kterou jsme dostávali občas k večeři. Rozkaz zněl jasně, víno se začne sbírat a nikdo ho nebude jíst. Toho večera, kdy se z kuchyně odnesla celá přepravka vína, se rozmačkalo a vylisovalo v dobové kuchyni, v kotlích se vyvařila voda na dezinfekci demižónů, do kterých se daly vylisované hrozny s cukrovou vodou a které se zakopaly za dunou do hluboké díry, vykopané k tomuto účelu a zahrabána kvůli škorpiónům a pouštním zmijím. Zdejší obyvatelé našemu počínání říkali magnet na zmije. Po 5 dnech kvašení se pravý "tuniský" burčák vyndal a zkonzumoval. První várka byla pouze 4l, druhá vyrobená z původního kvasu a nové cukrové vody dala celých 17 litrů.

Stejně tak jako muže Karla Klapálka, tak i některé z nás kosily nemoci. Dokonce vznikl jeden stan jako marodka. Nejběžnější byly střevní potíže, ale tak velké, že člověk se téměř nemohl pohybovat nikde jinde, než 50 metrů od latrín. Měli jsme případ plesnivých nohou, namoženého kolena, chřipku či úpal. Jediné, co se nám naštěstí nepodařilo bylo uštknutí jedovatou zvířenou. Čím déle jsme byli v této oblasti, tím více zde bylo jedovatých štírů. Cestou od stanu do sprch, cca 100m, nebylo výjimkou potkat tři takové potvůrky. Byli ve sprchách, umyvadlech, ve stanech, u palem, v kuchyni, byli všude.

Přestože některé dny si byly dosti podobné, co nebylo nikdy stejné bylo zapadající slunce. Každý večer vytvářelo na obloze roztodivné tvary a barvy, až to bralo dech.

Asi se ptáte, že nezmiňuji vůbec natáčení, štáb, herce apod. Věc se má tak, že mám ve smlouvě napsáno, že nesmím vynášet žádné informace o samotném natáčení pod trestem vysoké pokuty. Stejně tak je nutné upozornit, že veškeré fotografie zde umístěné neslouží k propagaci filmu, nýbrž jsou osobním materiálem "našich fotografů" a zobrazují dění mimo natáčení. Nevím, co bych na závěr napsal, snad jen že tohle je jen zlomek našich zážitků, celé vyprávění by nepochybně vystačilo na menší knihu, ale v rámci přiblížení tohoto podniku je to myslím dostačující.

Viktor "Shit" Staněk

Foto: Dodo, Gripweed, Vepřík